Pedagogická fakulta - homepage

Katedra germanistiky

Katedra germanistiky

Aktuality


Informace o bakalářském studiu germanistiky

Informace o navazujícím magisterském studiu

Doplňující didaktické/odborné studium německého jazyka pro učitele ZŠ/SŠ

Směrnice vedoucí katedry

Projekty

Fotogalerie


Bakalářská zkouška z německého jazyka

Otázky k SZZ:

Směrnice k SZZ

Bakalářské práce

Diplomové práce

Jazyková cvičení

Cizí jazyk němčina

Skripta v prodejně AK JU


Stipendia a stáže:

Nabídka pracovních míst


Sommerkolleg České Budějovice


STAG

Knihovny:

Zajímavé odkazy

 

 

facebook

Ingeborg Bachmann: PSANÍM PROTI VÁLCE

Úvodní projev pronesla PaedDr. Dana Pfeiferová, Ph.D.

 

Dobrý den, vážené dámy a vážení pánové, na úvod svého vystoupení bych chtěla poděkovat Magistrátu města České Budějovice, jmenovitě paní Dagmar Kopalové, za poskytnutí těchto krásných prostor.

Vítám Vás, milé kolegyně a milí kolegové, na výstavě o Ingeborg Bachmann, konané u příležitosti nedožitých 80. narozenin slavné rakouské autorky. Expozici připravil salcburský germanista a přední odborník na současnou rakouskou literatura Prof. Hans Höller.

Především mezi námi vítám paní doktorku Vondráčkovou, která je jako germanistka mocná jazyka francouzského ideální cílovou skupinou tohoto projektu.

Měla následovat pasáž o překladu do češtiny, jehož se bravurně zhostil pražský kolega doc. Milan Tvrdík, ale jak v Praze tak ve Vídni jsou po volbách a došlo tedy k posunu paradigmat. Já však tento posun kvituji s povděkem, neb při poslední návštěvě na rakouském ministerstvu zahraničí, kdy jsem přebírala vyřazené počítače pro Rakouskou knihovnu v Českých Budějovicích, se mě jedna sekretářka zeptala, jestli s tím nebudu mít na rumunské hranici problémy. Dnešní zmatení jazyků Budějovice naopak jednoznačně situuje do západní Evropy.

Ale abych příliš netepala do již zaniklého mocnářství – na rozdíl od Cimrmanů by moje sentence neměly alegorický ráz. Humor a Ingeborg Bachmann je vskutku nový fenomén, kterým se současná literární věda (např. Christa Gürtler) zabývá. Francouzská výstava o rakouské autorce v Českých Budějovicích skutečně nepostrádá notnou dávku komičnosti. Zvedám tedy hozenou rukavici a pokusím se o náčrt životních a uměleckých souvislostí z francouzského úhlu pohledu.

Francie a především Paříž hrají od počátku padesátých let významnou roli v autorčiných milostných vztazích, které se, neb Bachmann píše podle metodologie Daniely Hodrové román-život, odrážejí i v její tvorbě a v dílech jejích partnerů: r. 1958 se Ingeborg Bachmann v Paříži seznamuje s Maxem Frischem, který sem přijel na francouzskou premiéru své hry Biedermann und die Brandstifter. Následují čtyři společně strávené roky života a dramatický rozchod – literárně se vše odráží ve Frischových denících a v klíčovém románu Mein Name sei Gantenbein. Ingeborg Bachmann protestuje proti praxi psaní jako zneužívání intimností z partnerského vztahu: vznikají románové fragmenty Requiem für Fanny Goldmann a Der Fall/Das Buch Franza, jejichž tématem je krádež ženské subjektivity ve prospěch vlastní vědecké či literární práce. Texty zůstaly nedokončené, autorce takovéto zúčtování s patriarchátem připadalo příliš plakativní. Motiv respektování tabu objevíme i v románu Malina: vypravěččino já se vysmívá novinářským praktikám, kdy je životopis povrchovým lomem pro muzea spisovatelů.

Ale zpět do poválečné Francie. Ještě významnější než setkání s Frischem, minimálně co se uměleckých stop týče, jsou setkávání s literárním siamským dvojčetem Paulem Celanem, s nímž se autorka seznámila po válce ve Vídni. Básník žije v Paříži od r. 1948. Např. básně Die große Landschaft bei Wien či Paris jsou inspirovány tímto vztahem i Celanovou poetikou. Počátkem 50. let se Ingeborg Bachmann snaží Celana prosadit u německé literární Skupiny 47. Při těchto čteních se rakouská básnířka stává hvězdou německy psané literatury – o její popularitě svědčí i titulní strana populárního časopisu Der Spiegel. Její přítel a literární vzor Paul Celan naopak zcela propadá. Objektivní odpověď na tento neúspěch nenalezneme, kvalitou veršů to být nemohlo, vždyť Celan je dnes považován za největšího lyrika poválečné německy psané literatury. Rodák z Czernowitz se zřejmě při svých čteních před elitou německé literatury (Richter, Böll, Eich) stal obětí patriarchálního vidění světa – jako muži mu nepříslušel patetický přednes. Bachmann naopak svým nejistým a vysoce emotivním způsobem projevu splňovala klišé o ,křehké ženské duši‘, pro niž se mužní kolegové chystali být oporou. Rakouská spisovatelka ovšem zůstává věrná literárnímu přátelství s Paulem Celanem a v době, která je pro něj jako pro autora nejtěžší, tj. v aféře Goll, bojuje za očistu jeho jména (Celan je r. 1960 nařčen z plagiátu, aféra vykazuje jasné tendence antisemitismu). Hommage Paulu Celanovi najdeme v postavě černého rytíře v ,Legendě o princezně z Kagranu‘ v románu Malina či v trýznivém snu o smrti přítele, jenž jako oběť genocidy utonul na rozbouřené řece.

Ale i nad Bachmann samou brzy sklapne past přesně vymezených rolí v podniku zvaném literatura. Když se úspěšná autorka sbírek Die gestundete Zeit (53), Anrufung des großen Bären (56) rozhodně změnit žánr, rozpoutá se bouře nevole. Bachmann v programové básni Keine Delikatessen motivuje své rozhodnutí nedostatečností formálních i výrazových prostředků lyriky pro ztvárnění závažných témat jako je hlad, bída, strach či smrt. Ačkoliv tím adekvátně reaguje na esteticko-etický závěr Theodora Adorna, že po Osvětimi není možné psát verše a že literatura po holocaustu může být jen ,černá‘, vyslouží si nálepky jako ,padlá lyrička‘ (po sbírce povídek Das dreißigste Jahr, r. 1963) či ,autorka povídek k holiči‘ (Simultan, r. 1972). Tyto výroky vyprodukoval osudový princip totality německé literární kritiky Marcel Reich-Ranicki a bohužel tím určil vývoj recepce až do autorčiny smrti r. 1973. V duchu tohoto klišé se nese i otevřený dopis Hanse Weigla, organizátora rakouského kulturního života 50. let, Ingeborg Bachmann jako signatářce protestu německé inteligence proti novému ozbrojování z r. 1958. Dopis začíná slovy ,Meine liebe Inge‘ a pokračuje ve stylu ,holka jedna nešťastná, radši piš básničky a nepleť se do politiky, jinak se tatínek (tj. Weigel sám) bude zlobit‘. Tento text je dokladem ignorace osobnosti, literární kvality a vzdělanosti Ingeborg Bachmann – tak jako Reich-Ranicki vůbec nepochopil konstrukci románu Malina jako psychoanalytickou projekci hlavní postavy a považoval ho za banální vztahový trojúhelník, ušlo bývalému židovskému exulantu Hansi Weigelovi, že studená válka je pokračováním 2. světové války jinými prostředky, jak autorka reflektovala již v básni Alle Tage, která je též součástí expozice.

Protože jsem zvolila francouzský raster, tak zpět k románu Malina z r. 1971, jedinému dokončenému dílu z projektu Todesarten, jehož motto zní: ,V této společnosti člověk neumírá, v této společnosti je člověk zavražděn‘. Slavná francouzská herečka Isabelle Huppert ztvárnila ženskou protagonistku románu ve filmu Michael Hanneckeho Malina z r. 1990 a přispěla tím k propagaci díla Ingeborg Bachmann a celé rakouské literatury ve Francii. Režisér i hlavní představitelka evokují slavný film Klavíristka podle stejnojmenného románu Elfriede Jelinek – mimochodem, nedávná nositelka Nobelovy ceny a obdivovatelka díla Ingeborg Bachmann napsala k filmu Malina scénář. Asi vás nepřekvapí, že její pojetí se od přístupu Reich-Ranickeho zásadně liší.

Blížím se k závěru a vypustím tedy z pomyslné láhve duchy nejtěžšího kalibru: současné práce o Ingeborg Bachmann dokazují, že rakouská autorka tvůrčím způsobem reagovala na soudobé filosofické a literárně-vědné impulsy. Hans Höller i touto výstavou dokázal, že román Malina je polemikou s tezí politického bouřliváka H. M. Enzensbergera o smrti měšťanské literatury, formulované ve zlomovém r. 1968, Sigrid Weigel v monografii Ingeborg Bachmann upozorňuje na intenzivní recepci Waltra Benjamina a jeho teorie, že impulsem románu je smrt, a ne život hlavní postavy. Tím se ukazuje nová, poetologická dimenze románu, která předjímá poststrukturalistické diskursy francouzské provenience tj. Rollanda Barthese či Michela Foucaulta, o smrti autora a zrození textu.

Milé publikum, pojďme si nyní připít na oslavu krásné literatury v podání Ingeborg Bachmann. Za občerstvení děkuji Magistrátu města České Budějovice, vám děkuji za pozornost.

 

Formátovat stránku pro tisk

 

Katedra germanistiky ]

Další katedry PF JU ]

[ Jihočeská univerzita ] [ Pedagogická fakulta ]

 

© 2016–2017 KNJ PF JU       správa webu: Martin Toman