Symbol PF Studijní pobyt vs. Covid-19

Lenka – Chonnam National University (Jižní Korea)

 

Do Jižní Koreje jsem přiletěla 28. února. Mezinárodní letiště v Incheonu bylo liduprázdné. Po mezipřistání v Moskvě nebyla ani jedna čtvrtina letadla směrem do Seoulu obsazená. Každou hodinu nám měly být na letišti přistaveny autobusy, které s námi měly absolvovat čtyřhodinovou cestu do města Gwangju. Já i mnoho mých kolegů, jak jsme později zjistili, jsme v těchto autobusech cestovali naprosto sami. Více než polovina studentů v daný den nedorazila – výjezd jim byl zrušen, zakázán nebo ho sami z vlastní vůle zrušili.

Asi týden před mým plánovaným odletem jsem začala pozorovat zprávy ohledně výskytu pandemie v Jižní Koreji. Kromě Číny a Íránu to byla v tu chvíli jedna z nejvíce zasažených zemí. Tamější univerzita nás však ujistila, že i přesto můžeme výměnný pobyt absolvovat, s tím, že oficiální začátek semestru bude posunut na 16. března. Věřila jsem, že situace se do té doby zlepší, a rozhodla se tedy vycestovat. Druhý den po příletu jsem absolvovala vstupní zdravotní prohlídku a byla sledována po dobu 14 dnů (dvakrát denně jsem si měřila tělesnou teplotu a detailně popisovala jakýkoli výskyt příznaků). Veškeré veřejné instituce byly zavřené, stejně tak i většina obchodů a restaurací. Obyvatelé dodržovali doporučení místní správy a nevycházeli z domovů, celý kampus byl naprosto prázdný. Bylo nám doporučeno stáhnout si mobilní aplikaci Emergency Ready, kde byly všechny informace ohledně nouzového stavu. Během jednoho dne jsme tak dostali i více než 20 zpráv o vývoji situace. Pokud se kdekoli v zemi vyskytl nový případ nakaženého, okamžitě byly sdíleny jeho základní osobní údaje a veškeré aktivity a místa, jež navštívil během posledních minimálně 3 dnů. Situace se nadále zhoršovala, začátek semestru byl každý týden měněn a posouván kupředu, stejně tak i další důležité aktivity (například přestěhování z dočasně přidělených pokojů na kolejích, termíny uhrazení kolejného, oficiální zápis předmětů nebo datum podání žádosti o Alien Card – průkaz totožnosti pro cizince a tak dále). Zároveň jsme začali dostávat alarmující zprávy z Evropy. Zpočátku jsme tomu nemohli uvěřit, až informace od našich blízkých a přátel doma nás přiměly uvěřit v jakém stavu se Evropa právě začíná ocitat. Když došlo k vyhlášení nouzového stavu v Evropě, mnoho studentů z Francie, Finska a dalších zemí obdrželo od svých domovských univerzit nařízení vrátit se zpět domů do ohniska pandemie. Ke strachu z toho, co nás čeká zde, a k obavám o naše blízké se připojil i strach z nuceného návratu – region, kde se nacházíme, byl už v podstatě bez výskytu nových případů. To nejhorší bylo za námi. Nikdo z nás nechtěl znovu toto riziko podstupovat, protože tady jsme se začínali cítit v bezpečí.

Začátek měsíce dubna jako by byl změnou. S letním počasím a minimálním výskytem nových případů nákazy se začaly ulice města znovu plnit lidmi. V kampusu znovu chodili studenti, v parcích si hrály děti a v obchodech už lidé nenosili roušky. Pro nově příchozí do země však byla zavedena povinná 14denní karanténa – byla pro ně vyhrazena zvláštní místa, kam byly dopraveni speciálními autobusy, a nesměli ze svých pokojů vycházet za žádných okolností (dokonce nesměli ani otevírat okna). Jazykové centrum Chonnamské univerzity se pokusilo na dva týdny obnovit běžný režim výuky, takže původní on-line výuka probíhající od 16. března byla částečně převedena do reálných prostor. Z preventivních důvodů a obav z návratu pandemie však vedení univerzity rozhodlo o naprostém nahrazení výuky formou on-line až do konce letního semestru. Výjimka nyní v květnu platí pouze pro studenty umění (hudba, design a podobně) a studenty pracující v laboratořích. Mateřské, základní i střední školy jsou po zbytek semestru také uzavřeny.

Pokud bych měla stručně shrnout preventivní opatření, musím přiznat, že byla velmi pečlivě naplánována. Občané měli neustálý přísun aktuálních informací, veškerá místa jako prodejny potravin nebo hromadná autobusová doprava byly vybaveny láhvemi s dezinfekčními prostředky a roušky byly pravidelně přidělovány v lékárnách. Ochranných materiálů a pomůcek bylo dostatečné množství.

Prvních několik týdnů jsme si uvědomovali jakýsi pocit paranoie mezi místními – každý, kdo u sebe pozoroval jakýkoliv náznak příznaků onemocnění, se rozhodl uzavřít doma a následně kontaktovat zdravotní středisko. Jako by strach z toho, že můžeme nakazit ostatní, převyšoval obavy z toho, že sami budeme nakaženi. Zodpovědnost a odpovědnost za vlastní činy, jakási morální povinnost vůči státu.

A ačkoli byla veškerá preventivní opatření pečlivě dodržována a situace v zemi působila na okolní svět velmi dobře organizována a hlídána, našly se v ní trhliny. Mnoho mých kolegů přiznalo, že i v době největší krize byly bary a noční kluby otevřené a hojně navštěvované. Stejně tak i internetové „kavárny“ a herny. I v nejhorších časech pandemie jste si mohli dojít na skleničku s přáteli nebo si jen tak zazpívat karaoke.

Budoucnost se pro mnohé z nás zdá nejistá. Veškeré lety směrem domů jsou zrušeny. Novinky z domova jsou většinou negativní a v podstatě si nejsme jistí, co se tam vlastně děje. Některé dny se vyučující omlouvají a ruší výuku, protože ztratili své blízké. Jindy to jsou naši přátelé a kolegové, kdo mají strach o své nakažené blízké. Někdo se omluví z večeře, protože zjistil, že mu skonal profesor na domovské univerzitě. Snažíme se zůstat pozitivní, podporovat se navzájem a věříme, že celá tato situace dospěje, jak jen je to možné dobrého konce, protože jak se říká víra a naděje odchází poslední.

 


Lea – Madeira (Portugalsko)

 

Představení se, co studuji, kde jsem na Erasmu.

Jmenuji se Lea Rosolová, je mi 21 let a pocházím z Votic nedaleko Benešova u Prahy. Druhým rokem přechodně žiji v Českých Budějovicích, kde zároveň studuji na Jihočeské univerzitě, konkrétně na Pedagogické fakultě, obor Učitelství pro 1. stupeň ZŠ. Čtvrtý semestr jsem se rozhodla zkusit studovat jinak. Jinak než běžnou formou, kterou jsem doposud zažila. A tak jsem si podala přihlášku na studijní pobyt v zahraničí. Vzhledem k tomu, že v seznamu možných škol byla univerzita na Madeiře, volba byla zcela jednoznačná. Madeira je autonomní oblast, ležící v Atlantském oceánu, spadající pod Portugalsko. Často právem označována za květinový ostrov s dechberoucí a rozmanitou přírodou.

Proč jsem se v současné situaci pandemie rozhodla zůstat v zahraničí.

Poté, co jsem se rozhodla, že chci zažít výuku jinak, zdaleka jsem nevěděla, jak blízko se této zkušenosti dotknu. Avšak ne tak, jak jsem si původně představovala. Příchod pandemie covid-19 do Evropy jsem pozorovala z dálky. Situaci jsem nezlehčovala, zároveň jsem si nepřipouštěla, že by mne mohla jakkoliv zasáhnout. Opak byl pravdou. Stav se měnil ze dne na den. Madeira je, jak jsem psala, autonomní, ale ne nezávislý ostrov. Tudíž závažná rozhodnutí přicházejí z pevniny. Dne 16. 3. 2020 bylo vyhlášeno uzavření většiny vzdělávacích zařízení včetně naší Universidade da Madeira. V té době nebyl na ostrově žádný potvrzený případ s nákazou covid-19. Následovalo uzavírání restaurací, kin, divadel a také omezení provozu letiště. Z důvodu včasných opatření se zde nákaza nerozšířila a dalo by se říct, že místní vláda má situaci pod kontrolou. A to je hlavní důvod, proč jsem se rozhodla na ostrově setrvat a předčasně zde neukončovat studijní pobyt.

Jak vnímám situaci v aktuálním místě pobytu/do jaké míry na mě doléhají opatření dané země.

S vyhlášením nouzového stavu přišla řada opatření, která začala ovlivňovat můj zdejší pobyt. Jak už jsem zmínila, prvním velkým omezením pro mě samotnou, bylo zavření univerzity. Jelikož nebydlím na koleji, ale v soukromém domě, nastalo pro mě úplné odloučení od ostatních spolužáků a Erasmus studentů. Což není nic příjemného. Můj pohyb na veřejných místech jsem musela omezit na minimum. Kromě na nákup nebo na krátkou procházku, nevycházím. S tím přišlo úplné odloučení od společnosti, tedy i přerušení vylepšování mých jazykových schopností v cizím jazyce. Při nákupu je povolen určitý počet lidí v obchodě, proto se před vchodem často tvoří fronty s dvoumetrovým rozestupem mezi čekajícími. Při vstupu do obchodu nám vždy dezinfikují ruce. V obchodě by se taktéž měly dodržovat dvoumetrové rozstupy. Někteří to dodržují, někteří méně. Opatření proti šíření koronaviru je tu mnoho, zmínila jsem pouze ta, která mě ovlivňují nejvíce.

Jaká je v mém aktuálním místě pobytu atmosféra. Mám případně kontakt s někým v ČR a tudíž srovnání.

Největší rozdíl, který zaznamenávám mezi ČR a Madeirou, je jednoznačně nošení roušek. Zatímco v ČR roušky začali během několika dní nosit téměř všichni, tady roušku vnímají jako ochrannou pomůcku pro zdravotníky nebo pro nakažené. Přesto stále doufám, že se situace změní a lidé pochopí, že jsou roušky prospěšné i pro běžnou populaci.

Atmosféra mezi místními je poklidná, necítím nervozitu ani napětí. Lidé jsou trpěliví. Vyčkávají, jak se bude situace dále vyvíjet. Každý doufá a věří v brzký návrat do běžného života.

 


Radovan – Lincoln (Velká Británie)

 

Představení se, co studuji, kde jsem na Erasmu

Jmenuji se Radovan Kubík a jsem studentem prvního ročníku navazujícího studia na Pedagogické fakultě JU v oboru učitelství anglického jazyka a zeměpisu pro 2. stupeň základních škol. V současné době se nacházím ve Velké Británii. Abych byl konkrétnější, nyní bydlím v Lincolnu, kam jsem v průběhu ledna vycestoval v rámci programu Erasmus+. Program absolvuji na Bishop Grosseteste University a mnou vybrané předměty jsou zaměřeny čistě na TESL (Teaching English as a Second Language).

Proč jsem se v současné situaci pandemie rozhodl zůstat v zahraničí.

První dva měsíce výuky proběhly zcela v pořádku, výuka probíhala tradičně prezenční formou. Přeci jen ve většině Evropy se pojem „koronavirus“ do letošního března řadil do kategorie řekněme až „exotických“ nemocí, jejichž centra se nacházejí daleko odtud. To v nás vždy evokovalo pocit úlevy, protože se nás to často dotýkalo pouze okrajově. Jenomže nyní je situace zcela jiná a má vliv na nás na všechny.

Každá země zvolila svůj vlastní přístup v boji proti pandemii. Zatímco ostatní státy zavíraly hranice a přistupovaly k striktním opatřením, nám v Británii bylo doporučeno důkladné mytí rukou. To ještě panovaly milné a zavádějící představy, založené na možném dosažení takzvané kolektivní imunity. Proto u nás, studentů z ČR, došlo k mírnému pozdvižení. Zatímco se vláda ČR uchýlila k celostátní karanténě, ve Velké Británii začalo docházet ke zvyšování počtu nakažených. Očekávali jsme nějakou adekvátní reakci od britské vlády, avšak jediné, co přišlo, bylo doporučení pro seniory neopouštět své domovy.

Zhruba v tomto období nám byla nabídnuta možnost návratu do ČR (s možností dokončit předměty na vybrané univerzitě dálkově). Tuto možnost samozřejmě někteří studenti využili, nicméně několik z nás zůstalo. V průběhu dalšího týdne (začínajícího 16. března) došlo k uzavření škol a přešlo se k online výuce. Dále ve čtvrtek, tuším 19. března, se vláda uchýlila k uzavření restaurací, hospod, posiloven, divadel, kin apod. Zároveň vláda doporučila občanům opouštět své domovy pouze v nejnutnějších případech. Až v tomto týdnu se začalo mezi Brity mluvit o koronaviru, do té doby pandemii nikdo z občanů nevěnoval nijak zvýšenou pozornost. Ano, přesně tak, jak se říká – „dělat něco s klidem Angličana“.

Do Británie však v neděli (22. března) dorazilo jarní počasí, a tak se Britové vydali ven, zejména Londýn byl přeplněn lidmi, kteří si užívali krásného a slunečního počasí bez toho, aby se vůbec pozastavovali nad možným nebezpečím. Mimochodem, Londýn je nyní nejvíce zasažená oblast v Británii. To mělo za následek další eskalaci situace, kdy v pondělí 23. března večer došlo k celostátní karanténě, jejíž délka byla stanovena na 3 týdny.

Jak vnímám situaci v aktuálním místě pobytu/do jaké míry na mě doléhají bezpečností opatření.

Karanténa povoluje nákup jídla, léků a nezbytných produktů pro domácnost. Dále je povoleno opustit bydliště za účelem fyzické aktivity (1× denně), a vedle toho je samozřejmě povoleno jít do práce. Jsou zakázány také sešlosti více než dvou lidí s výjimkou jednotné domácnosti.

V průběhu karantény se počet nakažených rapidně zvyšoval, a to o 2000–6000 nakažených denně. V současné době se celkové číslo nakažených blíží 60 000. Obchody jsou limitovány na dvoumetrové rozestupy a určitý počet nakupujících (stojí se fronty, dvoumetrové rozestupy jsou vyznačeny páskami). V některých prodejnách dochází také k dezinfekci rukou zákazníků, vybízení k jednosměrnému nakupování a platbám pouze kartou. Roušky se tu nosí minimálně.

Jaká je v mém aktuálním místě pobytu atmosféra.

V posledním březnovém týdnu došlo také k téměř úplnému vylidnění kampusu, což se mě osobně netýkalo, jelikož mám pronajatý svůj pokoj v řadovém domku. Dva studenti z Německa jsou jediní, komu bylo povoleno zůstat v kampusu. Veškeré zařízení kampusu (knihovna, jídelny apod.) bylo uzavřeno. V současné době výuka probíhá online a deadliny byly posunuty o dva týdny.

Osobně doufám, že se situace zlepší, a dojde ke zmírnění omezení a k poklesu počtu nakažených v průběhu dubna a května. Největší problém byla jednoznačně opožděná reakce vlády – kdyby k omezením došlo dříve, čísla by nemusela být tak vysoká. V současné době jsou nemocní také někteří členové královské rodiny i samotný britský premiér.

Ostatně asi nezbývá nic jiného než doufat v pozitivní vyústění situace. Tímto Vám chci poděkovat za přečtení a přeji mnoho sil, úspěchů, a hlavně zdraví v následujících týdnech.

 


Martin – Lincoln (Velká Británie)

 

Představení se, co studuji, kde jsem na Erasmu.

Ahoj, jmenuji se Martin Šimek a studuji navazující magisterské studium na Pedagogické fakultě JU obor Aj-Hv. Na Erasmus jsem se dostal do Lincolnu na Bishop Grosseteste University v Anglii.

Proč jsem se v současné situaci pandemie rozhodl zůstat v zahraničí.

Otázka, jestli zůstat v zahraničí nebo jet domů bylo jedno velké dilema, ten nátlak z různých stran, abychom se vrátili, byl celkem velký. Spoustu mých kamarádů, řešilo stejný problém v jiných zemích. Nejhorší na tom byla ale ta nejistota, jak udělat to správné rozhodnutí. Někdo jel domů a někdo zůstal. Ono asi ani nejde říct, jaké rozhodnutí bylo nakonec to správné, protože se situace měnila každým dnem. Šlo spíš o to, udělat ten krok každý sám za sebe a vědět, že to zvládne a počítat se všemi možnostmi, které by mohly vzhledem k vývoji epidemie nastat. Jakmile jsem učinil to rozhodnutí zůstat, spadla ze mě taková ta tíha nejistoty.

Proč jsem se tedy rozhodl zůstat? Za prvé ta situace na začátku nevypadala nijak kriticky. Za druhé jsem chtěl dokončit rozdělaný semestr v Anglii, rušila se spousta letů a samotná cesta domů mi v tu chvíli připadala náročnější a rizikovější. Zároveň možnost dodělat semestr z Čech mě příliš nelákala a také to byla moje poslední příležitost účasti na Erasmu. Za třetí jsme měli kontakt na lidi z university, kteří byli v případě problémů schopni a ochotni pomoct. Za čtvrté ta zkušenost je možná o to větší a cennější než za běžných okolností. Za páté, jelikož patřím k méně rizikové skupině, neměl jsem velké obavy z původní strategie kolektivní imunity, ačkoliv mne to znepokojovalo, vzhledem k odlišnému přístupu většiny evropských zemí včetně České republiky. Jako poslední důvod jsem měl podporu rodiny, což je ve finále to nejdůležitější. V té době jsme samozřejmě nevěděli, že zanedlouho budeme mít také lockdown po dobu minimálně 6 týdnů.

Jak vnímám situaci v aktuálním místě pobytu/do jaké míry na mě doléhají bezpečnostní opatření.

Poté, co se zavřely školy a postupně i vše ostatní kromě potravin, lékáren apod., nastal zmatek v podobě organizace předmětů a s tím spojené změny v sylabu a podmínek potřebných ke splnění daných modulů. Jelikož mám zapsané spíše praktické předměty jako Theatre for development nebo Acting skills, není online forma výuky bohužel tou ideální formou, a tak najít potřebnou motivaci je někdy náročnější, než by se mohlo zdát. Karanténa stejně tak jako jinde ve světě ovlivnila sociální život, kdy opatření neumožňují stýkání na veřejnosti více jak dvou osob s dvoumetrovým odstupem s výjimkou jednotlivých domácnostní. I přesto, že po vypuknutí epidemie a zavedení karantény nemůžeme plně uplatnit potenciál Erasmu, ať už formou dalšího cestování nebo potkáváním nových lidí či pokračováním studia prezenční formou, svého rozhodnutí nelituji.

Jaká je v mém aktuálním místě pobytu atmosféra.

Ačkoliv to možná v médiích vypadá všelijak a rozhodně se situaci snažím nepodcenit, atmosféra se za poslední 4 týdny pro mě osobně příliš nezměnila. Jednak je to možná dáno tím, že Lincoln je přibližně stotisícové město, takže situaci zvládá lépe a jednak tím, že do přímého styku s COVID-19 jsem se nejspíš nedostal. Pravdou ovšem je, že počet nakažených a počet obětí je v Anglii mnohokrát větší než v ČR. Zdali je to způsobené kvůli pozdní reakci na vývoj situace, nedokážu posoudit. V obchodě se na Vás lidi většinou usmívají, někdy i na ulici a nedostatek antibakteriálních a desinfekčních prostředků včetně trvanlivých potravin jako např. těstovin, jsem zaregistroval pouze těsně před a na začátku karantény. Po zavedení opatření a regulaci počtu osob v obchodě, většinou vždy seženu vše, co potřebuji.

Dnes jsou to skoro 4 týdny, co jsme v karanténě a každý týden nám píší z místní university, jestli jsme v pořádku po zdravotní i psychické stránce. Komunikují s námi přes telefon anebo formou společného videohovoru. Pro všechny z nás je to nová situace. Je to takové zvláštní období, kdy se jako by vše zastavilo, období klidu vyžadujícího mnoho úsilí. Nicméně jsme v tom společně a věřím, že to zvládneme.

 


Barbora – Macerata/Bagnoregio (Itálie)

 

foto: Krisztina Bóka

Představení se, co studuji, kde jsem na Erasmu.

jmenuji se Barbora a přes studium Arteterapie na Pedagogické fakultě JU jsem se dostala ke studijnímu pobytu v rámci projektu Erasmus na Akademii Belle arti v italském městě Macerata. 

Proč jsem se v současné situaci pandemie rozhodla zůstat v zahraničí.

Na italské akademii jsem úspěšně absolvovala minulý semestr a pro bohatství italské kultury, pro příjemné a přínosné studium na Akademii a i pro skvělou partu přátel, které jsem v Maceratě mohla být součástí, jsem se rozhodla svůj pobyt v Itálii prodloužit i o následující semestr. Pravdou je, že jsem v tu chvíli moc netušila, jak prazvláštně bude tento semestr vypadat, avšak stejně bych neměnila. Člověk míní, pánbůh mění, znáte to. 

Již delší dobu jsem z časových důvodů odkládala milé pozvání jedné slovenské řeholnice na návštěvu kláštera v Bagnoregiu u Říma. Pro nastávající Corona prázdniny (o nichž jsem si zprvu myslela, že potrvají tak týden) jsem se rozhodla využít příležitosti a klášter navštívit. Rozkoukávala jsem se a seznamovala se sestřičkami z celého světa.

Do jaké míry na mě doléhají bezpečnostní opatření.

Pár dnů po příjezdu do (začátkem března) mi však přišla zpráva o mém zrušeném letu Bologna–Vídeň na den 3. 4. Rozmýšlela jsem tedy, co dál... Ve světě zatím skokově vzrůstala panika z Corona virusu a slovo Itálie se stávalo vulgarismem... V samotném Taliánsku se pak stále stupňovala bezpečnostní opatření. Přes mapování situace jsem zjistila, že v Česku vlastně ani nemám možnost karantény, aniž bych někoho neohrozila. Po vydatném vyhodnocování situace jsem si nakonec zakoupila letenku z Říma do Bratislavy na 10. 3. Den před odletem mi však byl let zase zrušen, směnila jsem tedy letenku na následující den a jako cílovou destinaci nastavila Vídeň a příběh se zopakoval i na třetí krát, za dvacet hodin přišla SMS stejného znění. S pravidlem třikrát a dost jsem tedy svůj osud zanechala v rukou Božích. Díky velkorysosti matky představené s komunitou pobývám až dodnes. V klášteře jsem zažila krásný půst i velkolepou oslavu Velikonočního oktávu. 

Jaká je v mém aktuálním místě pobytu atmosféra.

Co se týče mého prožívání této karanténní éry, tak si vlastně ani nemám na co stěžovat. V uzavřeném klášteře jsme naštěstí ušetřeny znepokojujícím médiím, o vlastní zdraví se tu nikdo nestrachuje. Za vyřešení situace ve světě se však modlíme o sto šest.

A co tu celé dny dělám? Tvořím s dostupným materiálem, s italskými učiteli komunikuji po internetu a sdílím progres svého umění, komunikuji s rodinou i přáteli, učím se, pracuji, modlím se, povídám se sestřičkami a odevzdaně pozoruji prodlužování Corona prázdnin.

 


Kateřina – Edmonton (Kanada)