Symbol PF Bio Illusion

12. 8. – 15. 10. 2022

Galéria Miloša Alexandra Bazovského v Trenčíně

 

Iveta Bradáčová, Petr Brožka, Sun Young Kang, Josef Lorenc, Aleš Pospíšil, Lenka Pužmanová, Karel Řepa, Petra Vichrová a Lenka Vilhelmová

Kurátorka: Zuzana Duchková

 

Název výstavy Bio Illusion se dotýká současného trendu návratu k přírodě a snahy člověka najít a zaznamenat své původní kořeny. Velmi často se jedná o pouhou iluzi, která může vést k rozčarování. Skupinová výstava devíti umělců (Iveta Bradáčová, Petr Brožka, Sun Young Kang, Josef Lorenc, Aleš Pospíšil, Lenka Pužmanová, Karel Řepa, Petra Vichrová a Lenka Vilhelmová) představuje dvojrozměrná i trojrozměrná díla a koncepční projekty používající odlišné techniky (grafické techniky, digitální fotografie, kresba) i materiály (sádra, papír, sklo, PVC), většinou instalované do větších obrazových celků. Tím, že se jedná o projekt několika výtvarníků různých věkových kategorií, a především odlišných výtvarných přístupů, nabízí velkou škálu zobrazení.

Původní řecké slovo „bio/s“ znamenající život se velmi dobře snoubí s jeho druhým významem – zkratkou slova biograf – v původním významu „záznam života“ (odtud i inspirace názvem prvorepublikového pražského kina Bio Illusion). Každý jedinec svou existencí zanechává po sobě určité stopy a jeho současníci či následovníci je zapisují, později nacházejí a snaží se je přečíst. Snaha navrátit se ke svým kořenům se projevuje v každé generaci různým způsobem. V současnosti se tato nezbytnost daleko víc propojuje s potřebou pátrat po základech člověka v přírodě. Nelze opominout ani dění v poslední době, která je stále ještě ovlivněna doznívající pandemií a především válečným konfliktem, který se každého bezprostředně dotýká, a nutí člověka zabývat se nejen otázkami spojenými s životem a smrtí, ale právě i zamýšlet se nad vlastní – lidskou – existencí a lidským konáním v souvislosti s ostatními živými bytostmi v přírodě. S touto snahou je však spojeno i klamné očekávání a mylné představy. Tyto iluze pak mohou vyvolávat určité sugesce, fikce či halucinace. Umělec i divák se tak může ocitnout ve velmi relativním časoprostoru.

Výstava lze rozdělit do několika celků. První soubor prezentují malby čtyř autorů: Petry Vichrové, Lenky Vilhelmové, Ivety Bradáčové a Karla Řepy. Současnou konzumní společností a jejím způsobem života, kterému se dnes nedá zcela vyhnout, se zabývá Petra Vichrová. Její série igelitových pytlíků s různými obsahy (ovoce, části zvířecích těl) tématizuje igelit jako materiál, který je na jednu stranu vizuálně přitažlivý díky své průhlednosti a vzniklým barevným efektům, na druhou stranu může vyjadřovat nepříjemnou stísněnost uzavřeného prostoru a pomíjivost existence znázorněných předmětů, které byly kdysi živé.

Lenka Vilhelmová se zaměřuje v několika souvislých souborech na člověka jako jedince a jeho místo v přírodě. Vychází z nynější situace a ze současného ekologického a kulturně sociálního stavu planety a zkoumá vztahy jednotlivců mezi sebou a jejich vliv na prostor, ve kterém se pohybují či se naopak nesmí pohybovat. Uvědomuje si, že se mnohé dlouho budované vazby zpřetrhaly a každý hledá malý kousek pevné půdy pod nohama. Výsostné postavení člověka se najednou stává iluzí a dostává se do pohybu daleko víc než v předchozích obdobích. Pomalu se překrývá různými důležitějšími významy, které přináší změnu.

V dílech Karla Řepy lze sledovat jedinečné, často nevyslovené, příběhy lidských bytostí, které se odehrávají v určitém krajinném rámci (v krajině domova či krajině vzdálené), v přirozeně plynoucím čase. Zdánlivě němá prostranství v sobě obsahují prvky anonymní lidské činnosti. Jsou to místa, v nichž se život člověka buď urychluje, nebo naopak zpomalí do téměř magického bezčasí. Série akrylových maleb samostatně stojících islandských kamenů se zaměřuje na tyto přírodní úkazy ve smyslu zaznamenat tíhu opuštěnosti jedince v anonymním prostoru a vyjádřit přesto jeho nezlomnou sílu a vůli dostát svému osudu.

Naopak Iveta Bradáčová se svými obrazy vrací ke kořenům, které vnímá jako určitý návrat k hodnotám, které nám předurčily naše estetické vnímání. Předlohou se jí staly sochy umístěné v exteriérech zámeckých zahrad, které oslavují krásu a lidství. Tyto sochy se na zimní období uzavírají do dřevěných klecí a tím se jejich „záznam života“ na čas pozastaví a vybízí k přemýšlení nad jejich skutečným významem, který snad může být i pouhou iluzí.

Druhá část výstavy je zaměřena především na fotografickou a prostorovou tvorbu. Dvě série digitálních fotografií zde prezentuje Lenka Pužmanová, která se zabývá pozůstatky lidské existence v „divočině“ a na periferii měst. Při svém putování přírodou si všímá estetického účinku – ať už negativního, tak i pozitivního, který způsobuje záměrné umístění či nedbalé odhození především plastových či kovových předmětů v krajině. Divákovi pak klade otázku hranice mezi estetikou a morálním chováním člověka k prostoru, v němž se pohybuje a který spoludotváří.

V tvorbě Aleše Pospíšila se objevuje fascinace mikrosvětem, hledání zrození života a hmoty buněk, ze kterých je složen veškerý živoucí svět. Ten však může být napaden virem, ať už se jedná o konkrétní nemoc či určitý nešvar s politickým, hospodářským, sociálním nebo kulturním podtextem. Prezentovaná zpracování vycházejí z fotografických inspiračních zdrojů a jsou transformovány do podoby grafické a objektové.

Prostorová tvorba Josefa Lorence je zastoupena dvěma rozsáhlejšími celky: první soubor s názvem „Fatum“ tvoří devět menších kamenů, které mohou symbolizovat cestu osudu jednotlivce i celé společnosti. Kámen jako materiál sám o sobě reprezentuje určitou dlouhověkost a nekonečnost a je s lidskou činností spjat od pradávna, jsou na nich zaznamenány jedny z nejstarších lidských příběhů. Druhým souborem prezentovaných artefaktů je tzv. „Columna vertebralis“ neboli „Páteř“, která tématizuje návrat k původu člověka v neznámém a odcizeném prostředí daleko od svých předků. Jednotlivé sochy ukazují „archaické pitvory“, figury a její části, které jsou oddané nízkým pudům. Podivní tvorové od největšího po nejmenšího fungují pouze pospolu díky propojení svých genitálů s řitním otvorem předešlého. Jako jednotlivci nemají žádnou cenu, neudrží ani rovnováhu. Společně tvoří páteř slizkého a odulého zvířete, které chce být autoritou, avšak skutečnost je jiná.

Daleko intimnější, osobní výpověď nabízí Sun Young Kang konceptuálním pojetím svých artefaktů, které se týkají její vlastní existence mezi dvěma světy, mezi dvěma národy, mezi dvěma kulturami, které nelze i přes dnešní technologické možnosti spojit. Mohou se pouze propojit skrze jedince, který však zůstává na obou stranách určitým outsiderem a tento vztah je plný napětí. Její záznam života – biograf komunikuje a bezprostředně se dotýká člověka jako individua, které je ukotveno v určité síti vztahů, ovšem ta vzniká často pouze na základě nekonkrétní iluze.

Poslední část výstavy situovanou do prostoru galerie vyhrazeného pro moderní technologie pojal Petr Brožka jako svou osobní výpověď k tématu Bio Illusion. Zamýšlí se nad třemi svými oblíbenými osobnostmi – americkým konceptuálním umělcem Josephem Kosuthem, Davidem Lynchem jako představitelem postmoderní kinematografie a francouzským filosofem Alainem Badiouem. Všichni tři určitým způsobem zpochybňovali platformy, na kterých se projevují, ať už je to Kosuth se svým přístupem k hodnotě samotného uměleckého artefaktu, Lynch obracející vzhůru nohama hollywoodské schéma vyprávění příběhu či Badiou se svým pojetím Bytí a Pravdy jako těl, která si vzájemně konkurují. V rámci prezentované koncepce se tedy divák stává součástí určité přírodní/ umělé/ estetické iluze, která však nemůže sloužit jako pravdivá výpověď (?).

 

  Profily vystavujících umělců